10. Zákeřný potlouk (2. část)

14. srpna 2010 v 15:41 | ♪♫Zuzka a Žanďa♪♫ |  Harry Potter a tajemná komnata
"Trénuješ na balet, Pottere?" křikl na něho Malfoy, zatímco se Harry nesmyslně točil ve vzduchu jako dětský vlček, aby se Potlouku vyhnul. Prudce vyrazil pryč, Potlouk se však držel jen několik stop za ním. A když se nenávistně ohlédl po Malfoyovi, uviděl ji: Zlatonka se vznášela jen pár palců nad Malfoyovým levým uchem. Draco se však natolik soustředil na to, aby se Harrymu posmíval, že si jí vůbec nevšiml.
Vteřinu zůstal Harry jen zděšeně viset ve vzduchu a neodvažoval se k Malfoyovi vyrazit, aby nezvedl hlavu a Zlatonku nespatřil.
PRRÁÁSK!
Zůstal na místě právě o tu vteřinu déle, než měl. Potlouk ho konečně zasáhl, prudce ho udeřil do lokte a Harry cítil, že má zlomenou ruku. Z řezavé bolesti v paži na něj šly mrákoty; málem bez ducha sklouzl na promoklém koštěti stranou - jedním kolenem se na něm ještě pořád držel, pravá ruka mu však bezvládně visela. To už se Potlouk přihnal zpátky, aby na něj zaútočil podruhé; tentokrát mu mířil do obličeje. Harry před ním prudce uhnul, v zatemněném mozku s jedinou utkvělou myšlenkou: dostat se k Malfoyovi.
Pro déšť a bolest málem neviděl, přesto vyrazil dolů, přímo k tomu jízlivému úšklebku. Uviděl, jak se Malfoyovi rozšířily oči strachy: myslel, že na něj chce Harry zaútočit.
"Co tohle -" vyjekl a spěšně mu uhnul z cesty.
Harry zdravou rukou pustil koště a prudce chňapl do vzduchu; pevně stiskl prsty studenou Zlatonku a koště svíral jen nohama. Z davu na tribunách se ozval zděšený křik, když zamířil přímo k zemi; přemáhal se přitom, aby neomdlel.
S hlasitým žuchnutím dopadl do bahna, které se rozstříklo kolem, a sklouzl z koštěte. Paže mu visela v nepřirozeném úhlu. Bolest ho zmáhala víc a víc, ještě však slyšel jakoby z dálky, jak spousta lidí hvízdá a křičí. Upřel oči na Zlatonku, kterou svíral ve zdravé ruce.
"Ááá!" vydechl bolestí i úlevou. "Takže jsme vyhráli…"
Pak ztratil vědomí.
Když přišel k sobě, pršelo mu do obličeje, ještě pořád ležel na hřišti a někdo se nad ním skláněl. Harry uviděl zářivé zuby.
"Ne, vy ne!" zasténal.
"Neví, co mluví," poznamenal Lockhart hlasitě k zástupu vyděšených nebelvírských fanoušků, kteří se tlačili kolem. "Jen klid, Harry, hned ti tu ruku dám do pořádku."
"Ne!" protestoval Harry. "Radši ji nechám tak, jak je - děkuji vám…"
Zkusil se posadit, bolest však byla hrozná. Někde blízko zaslechl důvěrně známý zvuk: cvak - cvak - cvak…
"Teď mě nefoť, Coline," ohradil se nahlas.
"Jen zůstaň ležet, Harry," uklidňoval ho Lockhart. "Je to jednoduché kouzlo, které jsem použil už snad stokrát."
"Proč nemůžu prostě jít na ošetřovnu?" cedil Harry skrze zaťaté zuby.
"To by opravdu měl, pane profesore," mínil zablácený Wood, který se šťastně zubil, přestože měl zraněného chytače. "Chytil jsi ji fantasticky, Harry - fakt, senzace! Myslím, že tak dobře se ti to ještě nikdy nepovedlo."
Skrze změť nohou Harry zahlédl, jak Fred a George Weasleyovi s námahou cpou zákeřný Potlouk do krabice. Stále se jim úporně bránil.
"Ustupte prosím," vyzval všechny Lockhart a vyhrnoval si nefritově zelené rukávy.
"Ne, já nechci -" bránil se Harry ochable, ale Lockhart už kroužil hůlkou a vzápětí ji namířil přímo na jeho paži. V tu ránu začal Harrymu pronikat z ramene podivný, nepříjemný pocit až ke konečkům prstů a celá paže jako by mu najednou splaskla. Neměl odvahu podívat se, co se s ní stalo; zavřel oči a otočil se obličejem na druhou stranu. Jeho nejhorší obavy se však naplnily, když lidé kolem vyjekli a Colin Creevey začal ztřeštěně cvakat fotoaparátem. Ruka už Harryho nebolela - necítil však ani, že nějakou má.
"Ach," podivil se Lockhart. "To se ovšem občas stane. Hlavní je, že kosti už nejsou zlomené, to je nejdůležitější. Takže teď si v klidu dojdi na ošetřovnu, Harry… Pane Weasleyi a slečno Grangerová, mohli byste ho doprovodit? - Madame Pomfreyová tě už jistě dá úplně do pořádku, Harry."
Když nebelvírský chytač vstal, připadal si podivně nevyvážený. Zhluboka se nadechl, aby se podíval na pravou půlku těla - a při tom pohledu málem znovu omdlel.
Z rukávu mu čouhala jakási tlustá gumová rukavice barvy lidského těla. Zkusil pohnout prsty - nic. Vůbec nic. Lockhart mu kosti nespravil. Prostě mu je odstranil.

Madame Pomfreyová z Harryho neměla radost.
"Měl jsi přijít rovnou za mnou!" rozčilovala se a držela před sebou ubohý, bezvládný zbytek něčeho, co ještě před půlhodinou byla normální lidská ruka. "Kosti dovedu spravit za vteřinu - ale aby znovu narostly -"
"Dokážete to ale, že to dokážete?" zoufal si Harry.
"Samozřejmě to dokážu. Bude tě to však bolet," řekla madame Pomfreyová nerudně a hodila mu pyžamové kalhoty a kabátek. "Budeš tu muset zůstat přes noc…"
Zatímco Hermiona čekala za závěsem, zataženým kolem Harryho postele, Ron mu pomáhal do pyžama. Chvíli trvalo, než rozměklou paži bez kostí vůbec dostal do rukávu.
"Tak co, Hermiono, ještě se budeš Lockharta zastávat?" křikl Ron přes závěs, když protahoval Harryho bezvládné prsty manžetou. "Kdyby si Harry opravdu přál vykostit, snad by si o to řekl sám."
"Splést se může každý," mínila Hermiona. "A už to aspoň nebolí - řekni, Harry?"
"Nebolí," řekl Harry, "jenže to je taky všechno."
Jak se vyhoupl na postel, pravá paže mu jen bezvládně plandala.
Hermiona s madame Pomfreyovou už odhrnuly závěs. Madame Pomfreyová držela velikou láhev, na které byl štítek Kostirost.
"Čeká tě ošklivá noc," řekla, nalila do kádinky jakousi tekutinu, z které se kouřilo, a podala mu ji. "Není to nic příjemného, když někomu znovu rostou kosti."
Vypít Kostirost také nic příjemného nebylo. Pálil Harryho v ústech i v krku, když ho polykal, a navíc z toho kuckal a prskal. Madame Pomfreyová na odchodu ještě mumlala něco o nebezpečných sportech a neschopných učitelích, a nechala Rona a Hermionu, aby Harrymu pomohli zapít lék troškou vody.
"Ale stejně jsme vyhráli," řekl Ron a spokojeně se zazubil. "Jak tys Zlatonku chytil, to se hned tak nevidí. A Malfoy - ten se v tu chvíli tvářil, že je schopný někoho zabít!"
"Ráda bych věděla, co udělal s tím Potloukem," poznamenala Hermiona zlověstně.
"Můžeme to připsat na seznam otázek, které mu položíme, až vypijeme ten Mnoholičný lektvar," řekl Harry a uvelebil se na polštáři. "Doufám, že bude mít lepší chuť než tohle…"
"Pokud v něm bude špetka někoho ze Zmijozelu? To si snad děláš legraci!" prohlásil Ron.
Vtom se dveře ošetřovny rozletěly dokořán: za Harrym přišli ostatní hráči z nebelvírského družstva, ještě celí špinaví a zmáčení.
"Takhle létat jsem ještě nikoho neviděl, Harry," řekl George. "A před chvilkou jsem slyšel Marcuse Flinta hulákat na Malfoye, že měl tu Zlatonku nad hlavou a nevšiml si jí. Malfoy nevypadal zrovna nejveseleji."
Přinesli s sebou zákusky, cukroví a lahve s dýňovou šťávou. Rozsadili se kolem Harryho postele a vypadalo to, že rozjedou bezvadný mejdan. Jenže pak do pokoje vtrhla madame Pomfreyová a rozkřičela se na ně: "Ten chlapec potřebuje klid, musí mu znovu narůst třiatřicet kostí! Ven! VEN!"
A tak Harry zůstal sám, jen s bodavou bolestí v bezvládné paži, a nic už ho nerozptylovalo.

O pár hodin později se probudil v úplné tmě a tiše vykřikl bolestí: zdálo se mu, že má pravou ruku plnou obrovských štěpin. V první chvíli si myslel, že právě ta bolest ho probudila; potom si s hrůzou uvědomil, že mu někdo potmě otírá čelo houbou.
"A padej!" přikázal nahlas, a mírněji dodal: "Dobby!"
Domácí skřítek ve tmě upíral na Harryho vypoulené oči, veliké jako tenisové míče. Po dlouhém špičatém nosu mu stékala jedna jediná slza.
"To je z toho, že se Harry Potter vrátil do školy," šeptal nešťastně. "Dobby ho přece varoval znovu a znovu. Proč jste neposlechl Dobbyho, pane? Proč se Harry Potter nevrátil domů, když mu ujel vlak?"
Harry se nadzvedl na polštáři a odstrčil Dobbyho houbu.
"Co tady děláš?" zeptal se. "A jak víš, že mi ujel vlak?"
Skřítkovi se zachvěly rty a Harry najednou věděl.
"To jsi udělal ty!" řekl pomalu. "Ty jsi zařídil, že nás ta přepážka nepustila!"
"Tak jest, pane," rázně přikývl Dobby a uši mu pleskaly "Dobby se schoval, sledoval Harryho Pottera a zavřel bránu, aby nikdo nemohl projít. A pak si musel dát ruce do želez -" ukázal Harrymu všech deset dlouhých, obvázaných prstů, "ale Dobbymu na tom nesešlo, pane, poněvadž si myslel, že Harry Potter je v bezpečí. Dobbyho ani ve snu nenapadlo, že by se Harry Potter dostal do školy nějak jinak!"
Pohupoval se dozadu a zase dopředu a potřásal přitom svou ošklivou hlavou.
"Když se pak Dobby dozvěděl, že Harry Potter je zpátky v Bradavicích, byla to pro něj taková rána, že svému pánovi připálil večeři! Takový výprask Dobby ještě nikdy nedostal, pane…"
Harry padl zpět na polštář.
"Rona i mě kvůli tobě málem vyloučili," utrhl se na skřítka. "Koukej radši zmizet, Dobby, protože až mi ty kosti narostou, mohl bych tě uškrtit."
Skřítek se nepatrně usmál.
"Dobby je zvyklý, že mu vyhrožují smrtí, pane. Doma se mu to stává pětkrát denně."
Vysmrkal se do cípu špinavého povlaku, který měl na sobě, a vypadal tak žalostně, že Harry cítil, jak ho vztek proti jeho vůli opouští.
"Proč vlastně tohleto nosíš, Dobby?" zeptal se zvědavě.
"Tohle, pane?" zatahal skřítek za povlak. "To je znamení, že domácí skřítek je něčím otrokem, pane. Dobby se může dostat na svobodu pouze v případě, když od svých pánů dostane něco na sebe, pane. Celá rodina se má na pozoru, aby nikdo z nich Dobbymu nedal ani ponožku, protože tak by Dobby získal svobodu a mohl by z jejich domu navždy odejít."
Domácí skřítek si otřel vypoulené oči a náhle řekl: "Harry Potter se musí vrátit domů! Dobby si myslel, že jeho Potlouk stačí, aby -"
"Cože, tvůj Potlouk?" řekl Harry a znovu se ho zmocnil vztek. "Jak to myslíš, tvůj Potlouk? To ty můžeš za to, že se mě ten Potlouk pokoušel zabít?"
"Ne vás zabít, pane, rozhodně ne vás zabít!" bránil se Dobby vylekaně. "Dobby chce Harrymu Potterovi zachránit život! Lepší když vás pošlou domů, třeba i zmrzačeného, než když zůstanete tady, pane! Dobby jen chtěl, aby Potlouk Harryho zranil tak, že by ho poslali domů!"
"A nic víc?!" vyhrkl Harry vztekle. "Nejspíš mi ale neřekneš, proč jsi chtěl, aby mě poslali domů třeba i rozbitého na maděru?"
"Ach kdyby Harry Potter věděl!" zasténal Dobby a na potrhaný povlak mu kanuly další slzy. "Kdyby jen věděl, co pro nás znamená, pro nás pokorné a porobené, pro lůzu kouzelnického světa! Dobby pamatuje, jaké to bylo, když Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit byl na vrcholu moci! S námi domácími skřítky zacházeli jako se špinavou chátrou, pane! Pravda, s Dobbym tak zacházejí pořád, pane," připustil a otřel si tvář povlakem, "ale od té doby, kdy jste zvítězil nad Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, většina takových, jako jsem já, žije mnohem líp! Harry Potter zůstal naživu a zlomil moc Pána zla. To bylo nové svítání, a Harry Potter nám zářil jak maják naděje, nám všem, kdo jsme si mysleli, že Temné časy nikdy neskončí, pane… Jenže teď se v Bradavicích mají stát strašlivé věci, a možná se už dějí. Proto Dobby nemůže dopustit, aby tu Harry Potter zůstal - teď, když se má minulost opakovat, teď, když Tajemná komnata je znovu otevřena -"
Domácí skřítek ztuhl hrůzou; pak popadl džbán s vodou na Harryho nočním stolku, udeřil se jím do hlavy a skácel se na zem. Vteřinu nato se vyškrábal zpět na postel a šilhal a mumlal: "Ten neřád Dobby, to je ten nejhorší neřád ze všech…"
"Takže Tajemná komnata v Bradavicích opravdu existuje?" zašeptal Harry. "A - říkal jsi, že už kdysi byla otevřená? Pověz mi to, Dobby!"
Skřítek se znovu natahoval po džbánu s vodou, Harry ho však chytil za kostnaté zápěstí. "Já přece nejsem z mudlovské rodiny - proč by pro mě Komnata měla být nebezpečná?"
"Ach ne, pane, už se na nic neptejte, už se chudáka Dobbyho na nic nevyptávejte," zajíkal se skřítek a vypoulil do tmy veliké oči.
"Chystají se tu temné časy, ale Harry Potter při tom nesmí být, až k nim dojde. Vraťte se domů, Harry Pottere. Vraťte se domů. Harry Potter se do toho nesmí zaplést, pane, je to hrozně nebezpečné-"
"Kdo za tím stojí, Dobby?" vyzvídal Harry a pevně mu tiskl zápěstí, aby se znovu netřískal džbánem. "Kdo Komnatu otevřel? A kdo ji otevřel tenkrát?"
"To Dobby nemůže, pane, tohle Dobby nemůže, Dobby to nesmí říct!" vřeštěl skřítek. "Odjeďte domů, Harry Pottere, odjeďte domů!"
"Nikam nepojedu!" odmítl Harry prudce, "Jedna moje kamarádka je z mudlovské rodiny, a jestli je Komnata skutečně otevřená, bude na řadě první -"
"Óóó! Harry Potter riskuje vlastní život kvůli přátelům!" zaúpěl Dobby v zoufalém vytržení. "Jak ušlechtilé! Jak statečné! Ale Harry Potter musí zachránit sebe, to musí! Harry Potter nesmí…"
Vtom Dobby strnul a netopýří uši se mu zachvěly. Harry to zaslechl také. Z chodby mířily něčí kroky ke dveřím ošetřovny.
"Dobby musí pryč!" vydechl vylekaný skřítek; pak cosi luplo a Harry zjistil, že už nic nedrží. Skulil se na postel, oči upřené na tmavé dveře pokoje, a naslouchal blížícím se krokům.
V příštím okamžiku pozpátku vstoupil Brumbál, na sobě dlouhý vlněný župan a na hlavě noční čepičku. V rukou nesl konec něčeho, co mohla být socha. V dalším okamžiku se objevila profesorka McGonagallová a nesla nohy. Společně složili své břemeno na jednu z postelí.
"Zavolejte madame Pomfreyovou," šeptl Brumbál a profesorka McGonagallová se prokmitla kolem Harryho postele a zmizela. Harry ležel potichoučku a dělal, že spí. Slyšel naléhavé hlasy a pak se profesorka McGonagallová objevila znovu. Za ní vstoupila madame Pomfreyová a navlékala si přes noční košili vestu. Vtom zalapala po dechu.
"Co se stalo?" zeptala se madame Pomfreyová šeptem Brumbála a sklonila se k soše na posteli.
"Další útok," řekl Brumbál. "Minerva našla toho hocha na schodišti."
"Měl vedle sebe ležet hrozen vína," vysvětlovala profesorka McGonagallová. "Myslíme, že se chtěl potají dostat sem a navštívit Pottera."
Harry měl náhle žaludek až v krku. Pomalu a obezřetně se nadzvedl, aby viděl na sochu ležící na posteli. Na kamennou tvář dopadal paprsek měsíčního světla.
Byl to Colin Creevey. Oči měl vytřeštěné a v napřažených rukou držel fotoaparát.
"Je proměněný v kámen?" zeptala se šeptem madame Pomfreyová.
"Je," přisvědčila profesorka McGonagallová. "A jímá mě hrůza, když si představím… Kdyby si Albus zrovna nešel dolů pro horkou čokoládu, kdo ví, co se mohlo…"
Všichni tři zírali na Colina. Potom se nad ním Brumbál sklonil a vypáčil mu ze ztuhlých prstů fotoaparát.
"Myslíte, že se mu podařilo vyfotografovat toho, kdo na něj zaútočil?" zeptala se profesorka McGonagallová dychtivě.
Brumbál neodpověděl. Místo toho otevřel zadní kryt fotoaparátu.
"Dobrý Bože!" vyjekla madame Pomfreyová.
Z fotoaparátu se vyvalila syčící pára. O tři postele dál Harry ucítil štiplavý pach spálené umělé hmoty.
"Roztavil se," řekla madame Pomfreyová užasle, "úplně se roztavil…"
"Co to znamená, Albusi?" zeptala se profesorka McGonagallová napjatě.
"Znamená to," řekl Brumbál, "že Tajemná komnata je opravdu znovu otevřená."
Madame Pomfreyová si zakryla rukou ústa. Profesorka McGonagallová vytřeštila na Brumbála oči.
"Ale Albusi… to přece… kdo vlastně?"
"Otázka není kdo," řekl Brumbál a díval se na Colina. "Otázka je jak…"
Podle výrazu profesorky McGonagallové Harry poznal, že to nechápe o nic víc než on.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama