5. Příčná ulice (2. část)

6. srpna 2010 v 18:21 | ♪♫Zuzka a Žanďa♪♫ |  Harry Potter a kámen mudrců
Přestáli ještě jednu divokou jízdu, a pak už mžourali očima do slunečního světla před Gringottovými. Teď když měl Harry vak plný peněz, nevěděl, kam vyrazit dřív. Nepotřeboval zjišťovat, kolik galeonů je za jednu libru, aby chápal, že má víc peněz, než měl za celý svůj život - ještě víc, než kdy měl i Dudley.
"Jako první ti koupíme třeba ten stejnokroj," řekl Hagrid a posunkem ukázal na obchod Madame Malkinová / Oděvy pro každou příležitost. "Poslechni, Harry, nevadilo by ti, kdybych si teď zašel do Děravýho kotle a dal si tam nějakej životobudič? Já ty vozejky u Gringottovejch prostě nesnáším." Opravdu vypadal, jako když mu je ještě špatně, a tak Harry vešel do obchodu madame Malkinové sám a celý nervózní.
Madame Malkinová byla buclatá, usměvavá čarodějka, celá oblečená ve světle fialovém.
"Do Bradavic, drahoušku?" zeptala se, ještě než Harry ze sebe vypravil slovo. "To tu máme všecko - ostatně jednoho mladého muže už právě strojíme."
V zadní části krámu stál na stoličce nějaký chlapec s bledým špičatým obličejem a druhá čarodějka mu špendlila dlouhý černý hábit. Madame Malkinová postavila Harryho na vedlejší stoličku, přetáhla mu přes hlavu dlouhý hábit a začala mu ho špendlit na správnou délku.
"Ahoj," pozdravil ho chlapec. "Taky - jdeš do Bradavic?"
"Taky," přisvědčil Harry.
"Otec mi vedle kupuje knížky a matka šla dál, podívat se po hůlkách," sděloval chlapec. Měl znuděný hlas a protahoval každé slovo. "Potom je musím ještě zatáhnout někam, kde mají závodní košťata. Nechápu, proč v prvním ročníku nesmíme mít svoje. Myslím, že otce dotlačím, aby mi jedno koupil, a nějak ho tam propašuju."
Harrymu silně připomínal Dudleyho.
"A co ty, ty už koště máš?" pokračoval chlapec.
"Ne," odpověděl Harry.
"A hraješ vůbec famfrpál?"
"Ne," odpověděl Harry opět záporně a přemýšlel, co to proboha ten famfrpál je.
"Já ano - otec říká, že to bude hřích, jestli mě nevyberou, abych hrál za svou kolej, a musím přiznat, že s ním souhlasím. Už víš, ve které koleji budeš?"
"Ne," řekl Harry a připadal si každou minutu hloupější.
"On to doopravdy neví nikdo, než se tam dostane, to je jasné, ale já vím, že půjdu do Zmijozelu jako všichni z naší rodiny - ovšem představa, že bych se octl v Mrzimoru, to bych té školy radši nechal, co myslíš?"
"Hmm," řekl Harry a přál si, aby mohl odpovědět něco trochu zajímavějšího.
"Hele, vidíš tamtoho člověka?" ožil najednou chlapec a kývl směrem k čelnímu oknu. Stál tam Hagrid, šklebil se na Harryho a ukazoval mu dvě veliké zmrzliny, kvůli kterým nemůže jít dovnitř.
"To je Hagrid," vysvětlil Harry; byl rád, že ví něco, co ten druhý neví. "Pracuje v Bradavicích."
"Ach tak," řekl chlapec. "O tom jsem už slyšel. Je něco jako sluha, že?"
"Dělá hajného," řekl Harry. Cizí chlapec se mu zamlouval čím dál míň.
"Ano, to je ono. Slyšel jsem, že je to takový divous - bydlí v boudě na školních pozemcích a čas od času se opije, pokouší se dělat kouzla a nakonec pod sebou podpálí postel."
"Myslím, že je to skvělý člověk," namítl Harry chladně.
"Myslíš?" podivil se chlapec a pohrdavě se ušklíbl. "A proč je tu s tebou? Kde ty máš rodiče?"
"Oba už jsou po smrti," odpověděl úsečně. Neměl chuť zrovna jemu něco vysvětlovat.
"To je mi líto," řekl chlapec; podle hlasu mu to však nebylo líto ani trochu. "Ale patřili k našim, že ano?"
"Jestli myslíš tohleto, moje matka byla čarodějka a otec kouzelník."
"Já si totiž myslím, že ty ostatní by vůbec neměli brát, co říkáš? Prostě nejsou jako my, nevychovali je, aby znali naše způsoby. Představ si, že někteří o Bradavicích nikdy ani neslyšeli, dokud nedostali ten dopis. Myslím, že by se mělo zůstat jen u starých kouzelnických rodin. Mimochodem, jak se jmenuješ příjmením?"
Než mu Harry stačil odpovědět, madame Malkinová řekla: "A je to, drahoušku," takže seskočil ze stoličky; vůbec ho nemrzelo, že už se nemusí dál s tím chlapcem bavit.
"Takže na shledanou v Bradavicích, viď," řekl ještě chlapec, jenž protahoval každé slovo.
Dokud Harry lízal zmrzlinu, kterou mu Hagrid koupil (čokoládovou a malinovou se sekanými oříšky), byl dost zamlklý.
"Co je s tebou?" zeptal se Hagrid.
"Nic," zalhal. Vešli do dalšího krámu pro pergamen a pro husí brka. Harrymu se trochu vrátila nálada, když objevil lahvičku inkoustu, který při psaní měnil barvu. Když zase vyšli ven, zeptal se: "Hagride, co je to famfrpál?"
"Mordyjé, Harry, já pořád zapomínám, jak málo toho víš - když ani nevíš, co je famrfpál!"
"Nedělej mi to ještě horší," ohradil se Harry. Pak Hagridovi vypravoval o tom bledém chlapci u madame Malkinové.
"- a povídal, že lidi z mudlovských rodin by vůbec do školy neměli brát -"
"Ty přeci z mudlovský rodiny nejseš. Kdyby věděl, kdo jseš ty - esli je z kouzelnický rodiny, musel tvý méno slyšet už mockrát - přeci jsi to viděl u Děravýho kotle. A stejně, co vo tom může vědět - některý z nejlepších, co jsem kdy viděl, byli jediný čarodějové v dlouhý řadě mudlů - vem si svou maminku! A podívej, jaká je její sestra!"
"A co je ten famfrpál?"
"To je náš sport. Kouzelnickej sport. Je jako - asi jako fotbal v mudlovským světě - famfrpál sleduje každej - hraje se ve vzduchu na košťatech a se čtyrma míčema - pravidla bych ti asi dost těžko vysvětloval."
"A co jsou Zmijozel a Mrzimor?"
"To jsou koleje. Celkem jsou v Bradavicích čtyry. Každej říká, že v Mrzimoru jsou samí trumberové, ale -"
"Tak to určitě přijdu do Mrzimoru," prohlásil Harry sklesle.
"Pořád lepší do Mrzimoru než do Zmijozelu," řekl Hagrid ponuře. "Všechny kouzelníci a čarodějky, který se kdy dali na špatnou cestu, chodili do Zmijozelu. Ty-víš-kdo byl jeden z nich."
"Vol… promiň, Ty-víš-kdo chodil do Bradavic?"
"Před mnoha rokama," řekl Hagrid.
Učebnice koupili v obchodě, který se jmenoval Krucánky a kaňoury. Na regálech tam měli až do stropu narovnané knihy veliké jako dlažební kostky a vázané v kůži, knížky maličké jako poštovní známka a v hedvábných deskách, knihy plné podivných znaků a také pár knih, ve kterých nebylo vůbec nic. Dokonce i Dudley, který v životě nic nečetl, by určitě šílel, jen aby se mohl některých zmocnit. Hagrid musel Harryho málem odtáhnout od Kleteb a protikleteb (Jak očarovat své přátele a zmást své nepřátele nejnovějšími způsoby odplaty: padáním vlasů, slabostí v nohou, ztrátou řeči a ještě mnoha dalšími) od profesora Vindicta Viridiana.
"Díval jsem se, jak bych mohl proklít Dudleyho."
"Neříkám, že je to špatnej nápad, jenže mezi mudlama nesmíš kouzla používat, leda za vopravdu mimořádnejch okolností," namítl Hagrid. "A ostatně, zatím bys ani nevěděl, co si s nima počít; musíš se eště hodně učit, než na to budeš mít."
Nedovolil Harrymu koupit ani kotlík z masivního zlata ("Máš tam napsaný, že má bejt cínovej"), zato sehnali krásné váhy na odvažování přísad do lektvarů a skládací mosazný dalekohled. Potom šli do lékárny, která Harryho tak uchvátila, že ani nevnímal strašlivý puch uvnitř, něco mezi zkaženými vejci a shnilým zelím. Na podlaze stály soudky s jakousi sliznatou hmotou, na stěnách byly nádoby s bylinami, sušenými kořeny a prášky zářivých barev, a od stropu visely svazky per, šňůry zubů a hrozivě vyhlížející drápy. Hagrid od muže za pultem vyžádal pro Harryho patřičnou zásobu základních přísad do lektvarů; Harry si zatím prohlížel stříbrné rohy jednorožce po jednadvaceti galeonech za kus a maličké, zářivě černé švábí oči (pět svrčků za náběrku).
Před lékárnou si Hagrid znovu prošel Harryho seznam.
"Už nám chybí jen hůlka - počkat, taky jsem ti eště nekoupil dárek k narozeninám."
Harry cítil, jak rudne. "To přece nemusíš -"
"Já vím, že nemusím. Esli chceš vědět, koupím ti něco živýho. Žábu ne, ty vyšly z módy už před kolika lety a vostatní by se ti smáli - a kočky nemám rád, dostávám z nich kejchavku. Koupím ti sovu. Všechny děti je chtěj a taky jsou vohromně užitečný, nosej poštu a všecko."
Dvacet minut poté vyšli z Velkoprodejny Mžourov, kde bylo šero, ze všech stran šelestila ptačí křídla a pozorovaly je mrkající oči, zářící jako drahokamy. Harry si odnášel velikou klec, ve které s hlavou pod křídlem tvrdě spala nádherná sova sněžná. Znovu a znovu Hagridovi děkoval a zajíkal se přitom úplně stejně jako profesor Quirrell.
"Už vo tom nemluv," zabručel Hagrid. "Počítám, že u Dursleyovejch jsi dárků nedostával zrovna hromady. Teď už musíme jen k Ollivanderovejm - to je jedinej obchod, kde prodávaj hůlky, a ty musíš mít tu nejlepší."
Kouzelnická hůlka - na tu se Harry těšil ze všeho nejvíc.
Poslední krámek byl úzký a ošuntělý. Z nápisu nade dveřmi se olupovalo zlato a hlásal: Ollivanderovi / Výrobci vybraných hůlek od r. 382 př. Kr. V zaprášené výloze ležela na vybledlém nachovém polštářku jediná hůlka.
Jakmile vešli dovnitř, někde vzadu jasně zacinkal zvonek. Krámek byl maličký a úplně prázdný, až na jedinou vysokou stolici, na kterou se Hagrid usadil a čekal. Harry měl podivný pocit, jako by přišel do nějaké přísně vedené knihovny: spolkl dlouhou řadu dalších otázek, které ho v tu chvíli napadly, a místo toho obhlížel tisíce úzkých krabic, úhledně vyrovnaných až ke stropu. Náhle se mu bůhvíproč zježily vlasy; dokonce i v tom krámském prachu a tichu jako by se skrývalo nějaké kouzlo.
"Dobré odpoledne," ozval se přívětivý hlas. Harry nadskočil a Hagrid nejspíš nadskočil také, poněvadž bylo slyšet hlasité zapraštění, jak se rychle zvedal z té vysoké stolice.
Před nimi stál starý muž a jeho široké, bledé oči zářily v zešeřelém krámě jako dva měsíce.
"Zdravím vás," hlesl Harry rozpačitě.
"Ano, ovšem," řekl stařec. "Jistě. Myslel jsem si, že už brzy přijdete, Harry Pottere." Nebyla to otázka. "Máte oči po matce. Připadá mi to jako včera, kdy si tu u mě kupovala svou první hůlku. Dlouhou deset a čtvrt palce, z vrbového dřeva, a když s ní mávla, úplně to zasvištělo. Na zaříkání to byla výborná hůlka!"
Pan Ollivander přistoupil blíž k němu a Harry si přál, aby aspoň zamrkal; ty stříbrné oči mu trochu naháněly strach.
"Zato váš otec se rozhodl pro mahagonovou hůlku, pružnou a dlouhou jedenáct palců. Bylo v ní trochu víc síly a výtečně se hodila na přeměňování. Tedy, řekl jsem, že váš otec se pro ni rozhodl - po pravdě, hůlka si samozřejmě vybírá kouzelníka."
Pan Ollivander teď stál tak blízko, že se s Harrym málem dotýkali nosy, a Harry v jeho zamlžených očích zahlédal svou vlastní podobu.
"A tadyhle vás…"
Pan Ollivander se bílým dlouhým prstem dotkl jizvy ve tvaru blesku, kterou měl Harry na čele. "Musím bohužel přiznat, že to já jsem prodal hůlku, která vám to způsobila," řekl tiše. "Třináct a půl palce dlouhou, z osového dřeva. Byla to mocná hůlka, velice mocná, ale v nedobrých rukou… Kdybych býval tušil, co ta hůlka zamýšlí jednou spáchat…"
Znovu potřásl hlavou a potom k Harryho úlevě postřehl, že je tam i Hagrid.
"Rubeus! Rubeus Hagrid! Těší mne, že vás zase vidím… Dubová hůlka, šestnáct palců a dost ohebná, že ano?"
"Ano, pane, správně," řekl Hagrid.
"Byla to dobrá hůlka. Nejspíš ji ale zlomili vejpůl, když vás vyloučili, že?" řekl pan Ollivander a naráz vypadal přísně.
"Hm, ano - zlomili mně ji," řekl Hagrid a přešlápl. "Ale obě ty půlky ještě mám," dodal potěšeně.
"Ovšem nepoužíváte je?" zeptal se pan Ollivander ostře.
"To ne, pane," řekl Hagrid kvapně. Harry si všiml, jak při těch slovech stiskl svůj růžový deštník.
"Hmm," řekl pan Ollivander a změřil si Hagrida pronikavým pohledem. "Takže, pane Pottere. Dovolte." Vytáhl z kapsy dlouhý krejčovsky metr se stříbrnými značkami. "Kterou rukou budete s hůlkou zacházet?"
"No - jsem pravák," řekl Harry.
"Natáhněte paži. Ano, tak je to správně." Změřil si Harryho od ramene k prstům, potom od zápěstí po loket, od ramene k podlaze, od kolena k podpaždí a ještě kolem hlavy. "Všechny Ollivanderovy hůlky mají jádro z nějaké mocné čarovné substance, pane Pottere," vysvětloval mu přitom. "Používáme žíně jednorožce, ocasní pera ptáka fénixe a blány z dračích srdcí. Ani dvě Ollivanderovy hůlky nejsou stejné, právě tak jako nejsou úplně stejní dva jednorožci, draci nebo fénixové. A samozřejmě, s hůlkou jiného kouzelníka nikdy nedosáhnete takových výsledků jako se svou vlastní."
Harry si náhle uvědomil, že krejčovský metr, který mu teď odměřoval vzdálenost mezi nosními dírkami, to dělá sám. Pan Ollivander přecházel mezi regály a sundával krabice.
"To by stačilo," usoudil, a metr se svezl na podlahu a zůstal tam ležet. "Dobrá, pane Pottere. Zkuste tuhle. Bukové dřevo a dračí srdce. Devět palců. Pěkná a pružná. Prostě ji vezměte a mávněte s ní."
Harry vzal hůlku do ruky a zlehka s ní zamával; připadal si přitom směšně, pan Ollivander mu ji však málem ihned vytrhl z ruky.
"Javor a pero ptáka fénixe. Sedm palců dlouhá, a ohebná jako bič. Zkuste -."
Harry to zkusil, sotva však stačil hůlku zvednout, už mu ji pan Ollivander vytrhl také.
"Ne, tu ne - a co tahle? Ebenové dřevo a žíně z jednorožce, osm a půl palce a velice pružná. Tak prosím, vyzkoušejte si ji."
Harry ji vyzkoušel, a po ní další a další. Neměl tušení, na co pan Ollivander čeká. Hůlky, které už vyzkoušel, se kupily na vysoké stolici a pořád jich přibývalo, čím víc hůlek však pan Ollivander vytáhl z regálů, tím se zdál šťastnější.
"Vy jste náročný zákazník, že, pane Pottere? Nedělejte si starosti, určitě najdeme nějakou, která k vám dokonale půjde - teď mi napadá - ano, proč by ne neobvyklá kombinace, cesmínové dřevo a pero z fénixe, jedenáct palců, pěkná a poddajná."
Harry vzal hůlku do ruky a pocítil v prstech nenadálé teplo. Zdvihl ji nad hlavu a rázně s ní švihl vzduchem plným prachu; z hrotu hůlky vytryskl proud rudých a zlatých jisker jako ohňostroj, a dokonce i po stěnách se roztančily odlesky světla. Hagrid nadšeně zahalekal a zatleskal, a pan Ollivander vykřikl: "Výtečně! Ano, opravdu, velice se k sobě hodíte. Dobrá, dobrá… ale je to zvláštní… velice zvláštní…"
Uložil Harryho hůlku zpátky do krabice a zabalil ji do balicího papíru, nepřestával však mumlat: "Zvláštní… ano, zvláštní…"
"Promiňte," ozval se Harry, "ale co je zvláštní?"
Pan Ollivander se na něj upřeně zadíval svýma bledýma očima.
"Pamatuji si každou hůlku, kterou jsem kdy prodal, pane Pottere. Úplně každou. A ten pták fénix, jehož ocasní pero je ve vaší hůlce, ztratil ještě jedno pero - jedno jediné. A je opravdu zvláštní, že vám byla souzena právě tahle hůlka, když její sestra - právě její sestra vám totiž způsobila tu jizvu."
Harry jen polkl.
"Ano, byla dlouhá třináct a půl palce. Z osového dřeva. Je opravdu zvláštní, jak se něco takového může stát. To hůlka si vybírá kouzelníka, na to nesmíte zapomenout. Myslím, že od vás musíme očekávat velké věci, pane Pottere. Koneckonců, Ten-jehož-nesmíme-jmenovat dokázal velké věci - jistěže strašné, ale velké."
Harryho zamrazilo. Nebyl si jist, jestli se mu pan Ollivander tak moc zamlouvá. Zaplatil za hůlku sedm zlatých galeonů a pan Ollivander je s úklonou vyprovodil ven.

Odpolední slunce už stálo nízko na obloze, když se Harry a Hagrid vrátili Příčnou ulicí zpátky, prošli zdí a pak i Děravým kotlem, kde teď bylo prázdno. Když potom šli po městské ulici, Harry nepromluvil jediné slovo; dokonce si ani nevšiml, kolik lidí na ně civí v podzemní dráze a vyjeveně si prohlíží všechny ty podivné balíčky, jež vezli, a spící sovu sněžnou, kterou měl na klíně. Znovu vyjeli po pohyblivých schodech a octli se na Paddingtonském nádraží. Harry si uvědomil, kde jsou, teprve když mu Hagrid poklepal na rameno.
"Eště stihnem něco sníst, než ti pojede vlak," řekl. Koupil mu hamburger a posadili se na plastikové sedačky, aby si to snědli. Harry se nepřestával rozhlížet kolem, všecko mu připadalo jaksi podivné.
"Není ti něco, Harry? Že jseš tak potichu," řekl Hagrid.
Harry si nebyl jist, že mu to dokáže vysvětlit. Právě zažil ty nejlepší narozeniny v životě - ale přece žvýkal hamburger a pokoušel se najít ta správná slova.
"Všichni si myslí, že jsem nějak mimořádný," řekl nakonec. "Všichni ti lidé v Děravém kotli, profesor Quirrell, pan Ollivander - jenže já o kouzlech nevím vůbec nic. Jak ode mě mohou očekávat veliké věci? Jsem slavný, a přitom ani nejsem schopen si vzpomenout proč vlastně. Nevím, co se stalo tenkrát, když Vol… promiň, chci říct ten večer, kdy zemřeli moji rodiče."
Hagrid se k němu naklonil přes stůl. Pod zježenými vousy a obočím se na něho laskavě usmíval. "Nedělej si zbytečný starosti, Harry. To všecko se za chvíli naučíš. V Bradavicích každej začíná vod píky, a ty to zvládneš. Prostě buď takovej, jakej jseš. Já vím, že je to těžký. Patříš k vyvolenejm, a to je vždycky těžký. Ale v Bradavicích zažiješ nádherný časy - já je zažil taky - a vlastně se pořád mám dobře."
Pomohl Harrymu nastoupit do vlaku, který ho měl odvézt zpátky k Dursleyovým, a pak mu podal obálku.
"Tady máš lístek do Bradavic," řekl. "Prvního září nádraží King's Cross - všecko je to tam napsaný. A kdybys měl nějaký problémy s Dursleyovejma, pošli mně po sově dopis, vona už bude vědět, kde mě najít. Tak brzo nashle, Harry."
Vlak vyjel z nádraží. Harry se chtěl na Hagrida dívat, dokud ho neztratí z očí; vstal a přitiskl nos k oknu, ale jak zamrkal, v tu ránu byl Hagrid pryč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama