9. Nápis na stěně (1. část)

14. srpna 2010 v 15:29 | ♪♫Zuzka a Žanďa♪♫ |  Harry Potter a tajemná komnata
Co se to tu děje? Co je to tady?"
Argus Filch, jehož bezpochyby přivolal Malfoyův řev, se objevil na chodbě a razil si cestu zástupem studentů. Když ale uviděl paní Norrisovou, ucouvl a zděšeně si rukama zakryl tvář.
"Má kočka! Moje kočka! Co se stalo paní Norrisové?" kvílel.
Hned nato si jeho vypoulené oči našly Harryho.
"To vy!" zavřískl. "Vy! Vy jste zabil moji kočku! To vy jste ji zavraždil! Já vás zabiju! Já -"
"Argusi!"
Brumbál sem dorazil s několika dalšími učiteli v patách. Za pár vteřin prošel kolem Harryho, Rona a Hermiony a svěsil paní Norrisovou z držáku na pochodně.
"Pojďte se mnou, Argusi," vyzval Filche. "A vy také, pane Pottere, pane Weasleyi a slečno Grangerová." Lockhart horlivě vystoupil vpřed.
"Můj kabinet je nejblíž, pane řediteli - stačí vyjít po schodech - je vám plně -"
"Děkuji vám, Zlatoslave," řekl Brumbál.
Mlčící dav se rozestoupil a nechal je projít. Lockhart se tvářil vzrušeně a důležitě a pospíchal za Brumbálem, stejně jako profesorka McGonagallová a profesor Snape.
Když vstupovali do Lockhartova neosvětleného kabinetu, po stěnách se to zahemžilo jeho podobenkami - Harry stačil zahlédnout ještě několik Lockhartů s natáčkami na hlavě, jak prchají pryč, aby je příchozí neviděli. Skutečný Lockhart rozžehl svíce na svém psacím stole a ustoupil stranou. Brumbál položil paní Norrisovou na naleštěnou desku a začal ji prohlížet. Harry, Ron a Hermiona se po sobě nervózně podívali, zabořili se do křesel, kam už světlo nedosáhlo, a sledovali, co se bude dít.
Brumbál se špičkou dlouhého křivého nosu teď téměř dotýkal kožichu paní Norrisové. Bedlivě si ji prohlížel přes půlměsícové brýle a dlouhými prsty ji opatrně prohmatával. Rovněž profesorka McGonagallová se ke kočce skláněla, oči přimhouřené. Za zády jim stál Snape, napůl ve stínu, a ve tváři měl prapodivný výraz: jako by se musel přemáhat, aby se nerozesmál. Navíc kolem všech tří kroužil Lockhart a chrlil na ně své rady a názory.
"Docela určitě ji zabilo nějaké kouzlo - nejspíš Transmogrifiánská muka. Viděl jsem to mnohokrát na vlastní oči, opravdu škoda, že jsem nebyl přítomen, když se to stalo, protože znám protikouzlo, které ji mohlo zachránit…"
Lockhartovy výklady přerušovalo Filchovo chraplavé vzlykání. Zhrouceně seděl v křesle u psacího stolu, tvář zabořenou v dlaních, ramena se mu chvěla a na paní Norrisovou nebyl s to se ani podívat. I když ho Harry upřímně nesnášel, teď mu ho bylo málem líto, sám sebe ovšem litoval o dost víc: pokud totiž Brumbál uvěří Filchovi, určitě ho ze školy vyloučí.
Brumbál právě mumlal jakási podivná slova a poklepával na kočku svou hůlkou, ale bezvýsledně - paní Norrisová i nadále vypadala, jako by ji právě vycpali.
"…dobře se vzpomínám, že se něco velice podobného stalo v Ougadogou," vykládal Lockhart. "Došlo tam k celé řadě útoků, které podrobně popisuji ve svém životopisu. Podařilo se mi však tenkrát vybavit místní obyvatele různými amulety, a tak bylo všechno zase hned v pořádku…"
Všechny Lockhartovy fotografie na stěnách souhlasně přikyvovaly. Jedna z nich si dokonce zapomněla sundat z vlasů síťku.
Potom se Brumbál konečně napřímil.
"Ta kočka není mrtvá, Argusi," řekl konejšivě.
Lockhart se náhle zarazil uprostřed dlouhého výčtu vražd, kterým kdy dokázal zabránit.
"Že není mrtvá?" ztěžka ze sebe vypravil Filch a zadíval se na paní Norrisovou přes vějíř prstů. "Ale proč potom - proč je celá ztuhlá a jako kus ledu?"
"Protože zkameněla," vysvětloval Brumbál. ("Ach! To jsem si myslel celou dobu!" řekl Lockhart.) "Ale jak se to stalo, to nevím…"
"Zeptejte se tamtoho!" zavřeštěl Filch a obrátil svou trudovitou, uslzenou tvář k Harrymu.
"Tohle by žádný druhák nedokázal," prohlásil Brumbál rázně. "K něčemu takovému je zapotřebí znát černou magii toho nejvyššího -"
"Ale udělal to, on to udělal!" vyprskl Filch a jeho opuchlý obličej zrudl až do fialova. "Přece jste viděl, co napsal na tu zeď! Našel totiž - u mě v kanceláři - on totiž ví, že jsem - že jsem -" a Filch úděsně zkřivil tvář - "on ví, že jsem moták!" dokončil.
"Já jsem se paní Norrisové ani nedotkl!" ohradil se Harry nahlas; ke své pramalé radosti si uvědomoval, že se celý kabinet, včetně Lockhartů na stěnách, dívá na něj. "A co je to moták, ani nevím!" dodal.
"Hlouposti!" zavrčel Filch. "Viděl dopis, který jsem dostal od Rychločar!"
"Pokud bych směl něco říci, pane řediteli," to se ozval ze stínu Snape, a tak Harryho neblahé předtuchy ještě zesílily; byl přesvědčený, že cokoli Snape řekne, jemu to nijak neprospěje.
"Možná že Potter a jeho přátelé prostě jen byli v nesprávnou chvíli na nesprávném místě," řekl Snape a ústa mu zkřivil lehký úšklebek, jako by o tom pochyboval. "Máme tu ovšem řadu podezřelých okolností. Co vůbec pohledávali v tě chodbě nahoře? Jak to, že se nezúčastnili školní slavnosti?"
Harry, Ron i Hermiona se všichni najednou pustili do vysvětlování, že byli pozváni na oslavu úmrtí: "…byly tam stovky duchů, potvrdí vám, že jsme tam opravdu byli…"
"Ale proč jste se potom nevrátili na školní slavnost?" zeptal se Snape a černé oči mu v záři svící zajiskřily. "Proč jste šli do té chodby nahoře?"
Ron a Hermiona se podívali na Harryho.
"Protože - protože…" začal Harry a srdce mu bušilo jako splašené. Něco mu říkalo, že by všem připadalo přitažené za vlasy, kdyby se jim pokoušel vysvětlit, že ho tam vedl hlas bez těla, který neslyšel nikdo jiný než on. "…protože jsme byli unavení a chtěli jsme si hned jít lehnout."
"Bez večeře?" naléhal Snape a v pochmurném obličeji se mu rozhostil vítězoslavný úsměv. "Nemyslím, že by duchové na svých večírcích podávali něco, co by mohli jíst normální smrtelníci."
"Neměli jsme hlad," řekl Ron hlasitě a v žaludku mu hromově zakničelo.
Snape se usmíval stále zlověstněji.
"Domnívám se, pane řediteli, že Potter nemluví tak úplně pravdu," řekl. "Možná by se mu měly odejmout jisté výsady, dokud nám nebude ochoten vysvětlit, jak to všechno bylo. Osobně si myslím, že by měl být vyřazen z nebelvírského famfrpálového družstva, dokud nebude ochoten mluvit pravdu."
"Prosím vás, Severusi," ohradila se ostře profesorka McGonagallová, "nevidím žádný důvod, proč by ten chlapec neměl hrát famfrpál. Tu kočku nikdo neuhodil do hlavy koštětem; a nemáme sebemenší důkaz, že by se Potter dopustil něčeho špatného."
Brumbál se na Harryho zkoumavě zadíval mžikajícíma světlemodrýma očima a Harry měl pocit, jako by ho prohlížel rentgenem.
"Dokud se mu neprokáže vina, je nevinný, Severusi," řekl důrazně.
Snape se zatvářil rozzuřeně, a Filch také.
"Mou kočku někdo přeměnil v kámen!" rozkřikl se a oči mu vylézaly z důlků. "Chci vidět, jak za to bude potrestán!"
"Dokážeme ji vyléčit, Argusi," řekl Brumbál trpělivě. "Madame Prýtové se nedávno podařilo získat nějaké sazeničky mandragory. Jakmile dorostou, dám připravit lektvar, který přivede paní Norrisovou zpátky k životu."
"Já ho připravím," vmísil se Lockhart. "Musel jsem ho dělat už nejmíň stokrát. Oživovací odvar z mandragory bych dokázal připravit i ve spaní -"
"Promiňte," pronesl Snape ledovým hlasem. "Pokud se ovšem nemýlím, jsem učitelem lektvarů na zdejší škole já."
Na chvíli zavládlo velice rozpačité mlčení.
"Můžete jít," řekl Brumbál Harrymu, Ronovi a Hermioně.
Pospíšili si ven co nejrychleji, jako útěk to ale nevypadalo. Jakmile byli o patro výš nad Lockhartovým kabinetem, zahnuli do jedné prázdné učebny a opatrně za sebou zavřeli dveře. Harry se kradmo podíval na své zasmušilé kamarády.
"Myslíte, že jsem jim měl říct o tom hlasu, který jsem slyšel?"
"Ne," řekl Ron bez zaváhání. "Slyšet hlasy, které nikdo jiný neslyší, to není dobré znamení, dokonce ani v kouzelnickém světě ne."
Něco v Ronově hlasu Harryho přimělo, aby se zeptal: "Ale věříš mi, že jsem ho slyšel, ne?"
"Samozřejmě," přitakal Ron rychle. "Jenže - musíš uznat, že je to opravdu podivné…"
"Já vím, že je to podivné," souhlasil Harry. "Ono je to vůbec celé nějaké divné. Cože bylo napsané na té stěně? Komnata je znovu otevřena… ale co to má znamenat?"
"Abych řekl pravdu, něco mi to připomíná," řekl Ron pomalu. "Myslím, že mi jednou někdo vypravoval o tom, že v Bradavicích je nějaká tajná komnata… možná to byl Bill…"
"A co pro všechno na světě je moták?" zeptal se Harry. K jeho údivu Ron jen stěží potlačil zahihňání.
"Totiž - ona to vlastně žádná legrace není, ale když jde o Filche…" vysvětloval, "…víš, moták je někdo, kdo se narodil v kouzelnické rodině, ale nemá žádné čarodějné schopnosti. Svým způsobem je to opak kouzelníků, co se narodili v mudlovských rodinách, ovšem motáci se vyskytují málokdy. Jestli se Filch snaží naučit kouzlům podle kurzu Rychločar, potom bych řekl, že je doopravdy moták. Spousta věcí by se tím vysvětlila; třeba to, proč tak nenávidí studenty." Ron se spokojeně usmál. "Je prostě zatrpklý."
Někde odbily hodiny.
"Půlnoc," poznamenal Harry. "Radši si půjdeme lehnout, než se tu objeví Snape a vymyslí si na nás ještě něco dalšího."
Několik dnů se ve škole nemluvilo o ničem jiném než o útoku na paní Norrisovou. Filch to všem neustále připomínal; věčně obcházel po chodbě, kde se to stalo, jako by si myslel, že se tam útočník může vrátit. Harry ho viděl, jak drhne nápis na stěně Univerzálním čističem kouzelných nečistot paní Skowerové, nebylo to však nic platné - písmena na kameni zářila stejně jasně jako předtím. Pokud Filch právě nehlídal místo zločinu, plížil se po chodbách se zarudlýma očima, vrhal se na nic netušící studenty a požadoval, aby dostali školní trest třeba za to, že "hlasitě dýchali" a "tvářili se šťastně".
Ginny Weasleyovou osud paní Norrisové zřejmě hluboce rozrušil. Podle toho, co říkal Ron, měla kočky velice ráda.
"Jenomže ty jsi paní Norrisovou pořádně neznala," snažil se ji Ron povzbudit. "Namouduši, bez ní je nám o hodně líp." Ginny se roztřásly rty. "Takové věci se v Bradavicích nestávají nijak často," ubezpečoval ji bratr. "Toho pošuka, který to udělal, chytí a vyrazí s ním dveře, než by řekl švec. Doufám jen, že než ho vyloučí, stihne ještě udělat kámen z Filche. To jsem řekl jen v legraci," dodal honem Ron, když Ginny zbledla.
Útok mimořádně zapůsobil i na Hermionu. Byli sice zvyklí, že celé hodiny jen čte a čte, teď však málem nedělala nic jiného. Harry i Ron se jí vyptávali, co má za lubem, ale nedostali z ní skoro nic a zjistili to až příští středu.
Harry se zdržel v učebně lektvarů, protože mu Snape nařídil, aby ze všech lavic seškrábal rournatce. Jakmile zhltl oběd, vydal se do knihovny, kde se měl sejít s Ronem, a cestou potkal Justina Finch-Fletchleyho, studenta z Mrzimoru, se kterým chodil na hodiny bylinkářství. Harry ho chtěl právě pozdravit, ale Justin se otočil na podpatku a honem zamířil opačným směrem.
Rona našel Harry vzadu v knihovně, přeměřoval si tam svůj domácí úkol z dějin čar a kouzel. Profesor Binns jim totiž zadal pojednání na téma Středověké uskupení evropských kouzelníků, které mělo být tři stopy dlouhé.
"To snad není možné, ještě pořád mi chybí osm palců," vztekal se Ron. Upustil pergamen, a ten se okamžitě stočil. "Hermiona už má čtyři stopy a sedm palců, a přitom píše písmenka jak blechy."
"Kde vůbec je?" zeptal se Harry, vzal si krejčovský metr a rozvinul svůj pergamen s domácím úkolem.
"Někde tamhle," ukázal Ron mezi regály. "Hledá nějakou další knížku. Mám pocit, že chce do Vánoc přečíst celou knihovnu."
Harry mu vylíčil, jak před ním Justin Finch-Fletchley právě utekl.
"Nevím, proč z toho děláš vědu, vždycky jsem si o něm myslel, že je dost hloupý," mínil Ron, čmáral dál a snažil se psát co největšími písmeny. "Všechny ty žvásty o tom, jak je Lockhart úžasný-"
Mezi regály s knihami se objevila Hermiona. Vypadala podrážděně, nakonec však byla přece jen ochotná s nimi promluvit.
"Dějiny bradavické školy jsou absolutně rozpůjčené," postěžovala si a přisedla si k oběma kamarádům. "Musíte se zapsat do seznamu, a čeká se dva týdny. Opravdu mě mrzí, že jsem ty svoje nechala doma, jenomže se všemi Lockhartovými knihami už se mi do kufru prostě nevešly."
"A proč po nich tolik toužíš?" zeptal se Harry.
"A proč je chtějí všichni ostatní?" opáčila Hermiona. "Přece abych si mohla přečíst pověst o Tajemné komnatě."
"A ty víš, oč v ní jde?" vyhrkl Harry.
"V tom je právě ta potíž. Nemůžu si vzpomenout," a Hermiona se kousla do rtu. "A nemůžu to nikde jinde najít -"
Hermiono, dej mi přečíst to svoje pojednání," zaškemral Ron a podíval se zoufale na hodinky.
"To tedy ne," odmítla Hermiona a zatvářila se přísně. "Měl jsi na to deset dnů, abys to napsal."
"Nebuď taková, Hermiono, potřebuju už jen dva palce…"
Vtom zazvonilo. Ron s Hermionou zamířili na přednášku o dějinách čar a kouzel a cestou se ještě hašteřili. Dějiny čar a kouzel byly ten nejnudnější předmět, který měli. Přednášel je profesor Binns, jediný duch mezi učiteli, který způsobil největší rozruch, když na svoji hodinu vstoupil do třídy tabulí. Byl velice starý a vrásčitý a spousta lidí pochybovala, jestli si vůbec všiml, že je po smrti. Jednoho dne prostě vstal s tím, že jde do třídy, a zanechal své tělo v křesle před krbem ve sborovně; na jeho zavedeném pořádku se to však neprojevilo ani v nejmenším.
Jeho dnešní hodina byla stejně nudná jako všechny ostatní. Profesor Binns otevřel svoje poznámky a začal z nich číst drmolivým, jednotvárným tónem jako starý vysavač. Téměř všech ve třídě se zmocnila hluboká otupělost, z které se probrali jen občas, aby si zapsali nějaké jméno nebo datum; poté hned zase usnuli. Profesor mluvil už půl hodiny, když Hermiona zdvihla ruku, což se mu ještě nikdy nestalo.
Profesor Binns vzhlédl uprostřed příšerně nudného výkladu o mezinárodní úmluvě kouzelníků z roku 1289 a zatvářil se užasle.
"Slečno - ehm -"
"Grangerová, pane profesore. Chtěla jsem se zeptat, jestli byste nám nemohl něco říci o Tajemné komnatě," pronesla Hermiona jasným hlasem.
Dean Thomas, který až do té chvíle seděl s pusou otevřenou a nepřítomně civěl z okna, sebou trhl a probral se z transu, Lavender Brownová prudce vztyčila hlavu a Nevillovi sklouzl loket z lavice.
Profesor Binns zamrkal.
"Já přednáším dějiny čar a kouzel," řekl svým suchým, dýchavičným hlasem. "Zabývám se fakty, slečno Grangerová, ne bájemi a pověstmi." Potichu si odkašlal (znělo to, jako když se zlomí křída) a pokračoval ve svém výkladu: "V září onoho roku se podvýbor sardinských čarodějů -"
Pak se však zakoktal a zmlkl. Hermiona totiž znovu mávala rukou ve vzduchu.
"Ano, slečno Grantová?"
"Promiňte, pane profesore, cožpak se pověsti vždycky nezakládají na faktech?"
Profesor Binns na ni jen užasle zíral a Harrymu došlo, že jeho výklad až dosud žádný student - ať už živý nebo mrtvý - nikdy nepřerušil.
"Tedy," řekl profesor Binns pomalu, "to by se zřejmě opravdu mohlo tvrdit." Upíral oči na Hermionu, jako by si až do té doby žádného studenta doopravdy neprohlédl. "Jenomže pověst, o které mluvíte, je taková senzační, dokonce bych řekl směšná historka…"
Celá třída teď hltala každé jeho slovo. Profesor Binns nemohl uvěřit vlastním očím, když zjistil, že se na něj všichni dívají. Harrymu bylo jasné, že ho ten nenadálý zájem úplně vyvedl z míry.
"Dobrá," řekl pomalu. "Takže… jak to bylo s Tajemnou komnatou…
Všichni samozřejmě víte, že bradavickou školu založili víc než před tisíci lety - přesné datum neznáme - čtyři největší kouzelníci a čarodějky tehdejší doby. Jejich jména nesou čtyři koleje naší školy; byli to Godric Nebelvír, Helga z Mrzimoru, Rowena z Havraspáru a Salazar Zmijozel. Společně zbudovali zdejší hrad, daleko od slídivých očí mudlů, poněvadž prostí lidé za oněch časů měli z kouzel strach a čarodějky i kouzelníci byli vystaveni neustálému pronásledování."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Djinny Djinny | Web | 14. srpna 2010 v 15:30 | Reagovat

hezuu bloček, jukni i ke mně..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama